Listopad 2012

Další příspěvek do deníku Vincenta

28. listopadu 2012 v 17:24 | Angeee
Jamie-waylett_large

Ano, už je to tak jsem Vincent Crabbe. A pokud jste nečetly TENHLE ČLÁNEK, dále prosím nečtěte, protože byste to nejpíše stejně nepochopili.
Do Bradavic jsme jako obvykle jeli vlakem s Goylem, Filchem a Gertrůdou. Dneska s námi nejel Ron, což nám vůbec nevadilo. Cestou do školy jsme bohužel nepotkali Siriuse Blacka, ale zahlídli jsme Buclatou dámu s Dobbym.
První hodinu ve škole jsme měli věštění z čísel a Vy-víte-kdo nám dal pěkně zabrat, potom jsme měli lektvary, které proběhly celkem v pohodě. Ale o přestávce nás (tím myslím Goyla, Cedrica a Ginny) otravoval Lucius Malfoy, nejspíš to bylo tím, že jeho synáček ve škole chyběl a tak ho musel nahradit. Další hodinu jsme si s Goylem hodně povídaly s Cedricem a zjistily jsme, že je do něj zakoukaná Ginny, chudák Harry. Na obědě to byla celkem nuda až na to že Dudly na sebe vyklopil celý tác s jídlem, a to jsme ani nemusely použít zaklínadla. pak následovala další větštění a astronomie, při které jsme se s Hermionou, Katie a Percym docela dost nasmály. Po škole jsme šly s Cedricem, Bellatrix a Goylem na nádraží. Kde jsme seděly na lavičce a hrály si s jedním balvanem za kolejemi - neustále jsme ho zvedaly. Ale nějaký mudla, nejspíše Vernon Dursley nám to neustále kazil. Potom jsme na krátkou chvíli spatřily Freda Weaslyho, ale když nás uviděl raději pokračoval dále v chůzi. Potom jsem jel domů a psal na blog a víc... no asi nic protože to je teď. No musíte mě omluvit jsem trochu, hm... blbej.

Dnešek z pohledu Crabba

21. listopadu 2012 v 21:44 | Angeee |  Píšu
Tumblr_lp12jf7hbd1qm2bipo1_500_large

Pokud neznáte nebo nemáte rádi Harryho Pottera doporučuji vámuž nadále nečíst.
Takže jelikože teď můj život nějak, no... nejstojí za nic (teď se mi o tom nechce psát takže přejdu k věci) a tak jsem se připojila ke kámošce a no nějak jsme zmagořily a začaly si k lidem z běžného života přirovnávat postavy z Harryho Pottera. A tak jsem se rozhodla jsem napsat, no.. něco jako denník. Mimochodem já jse Crabb, sice mu nejsem vůbec podobná, jak vzhledově, tak i povahově, ale i tak jsem s tím docela spokojená :D. A teď k samotnému deníku:
Takže ráno jsem s Goylem, Filchem a Gertrůdou (Dudleyvou holkou) jel spěšným vlakem do školy, samozdřejmě do Bradavic. Cestou jsme ale bohužel nepotkali Siriuse Blacka a byli jsme opravdu zklamaní, protože ho potkáváme každý den.
První hodinu jsme měli Věštění z čísel, no Vy-víte-s-kým a potom následovaly lektvary a bylinkářství. To proběhlo celkem v pohodě, ale potom se mě Lucius Malfoy pokoušel zabít, chtěl mě schodit ze schodů školní věže. Pak jsme měli zaříkadla, byla to sice nuda, ale něco málo jsme se naučili. Pak následoval oběd a po škole jsem šel na nádraží. Cestou se mě pokoušel Filch uškrtit, ale natštěstí jsem vše ve zdraví přežil. Na nádraží jsme potkali profesora Quirela, což nebylo zrovna nejpříjemnější, protože měl spoustu hloupých poznámek. Pak už jsem jel domů, stavil se pro knížky, učil se do školy a nacvičoval školní chorál.
No tak to je asi všechno, co jsem dělala, já vím, že většina z vás to nepochopí, ale stejně, bavilo mě to psát. No, kdo u toho nebyl nepochopí :).

Ohromující spisovatel Edgar Allan Poe

20. listopadu 2012 v 22:17 | Angeee |  Píšu
395135_454338221274534_716917026_n_large

No, dlouho jsem nevěděla o čem mám napsat a po delším rozhodování jsem se rozhodla napsat článek o americkém spisovateli Edgaru Allenu Poeovi, protože poslední dobou jsem byla doopravdy zažraná do jeho povídek. Teda, upřímně jsem četla jen dvě povídky (Vraždy v ulici Morgue, Jámu a kyvadlo) a Havrana. Ale už mám rozečtenou další :). A teď něco o jeoho životě.
Edgar Poe se narodil roku 1809 v Bostonu. Jeho matka zemřela na tuberkulózu, když mu byly pouhé dva roky a otec krátce poté. Poté se dostal do pěstouncké rodiny, kde získal své prostřední jméno - Allan. ve svých dvacetiosmi letech se oženil se svojí sestřenicí. Edgar se poté dal na dráhu alkoholu a drog, což způsobovala jeho neustále deprese. Které ale daly vzniknout jeho nejznámějšímu dílu - Havranovy, kterým fascinoval veřejnost. Zemřel ve čtyřiceti letech, když ho našli opilého na baltimorském chodníku. Poté byl hospitalizován, ale z nepovedlo se jim ho probrat z komatu a tak Edgar Allan Poe umírá na překrvení mozku.

Zbraně, proč je mít?

13. listopadu 2012 v 20:18

Já osobně si myslím, že zbraně přinášejí více neštěstí než užitku. Já si myslím, že doma mít zbraň není dobře, samozřejmě chápu vojáky, ochranku a policisty, ale proč by si ji měli pořizovat (obyčejní) lidé. Chápu, že většina z nich to dělá pro svou vlastní bezpečnost, ale nakonec můžeme ublížit sobě nebo někomu blízkému. Tady je například jeden díl z Věřte nevěřte s podobnou zápletkou:


A tady je jeden příběh ze života. Byl jeden chlap co si pořídil zbraň. Měl všechny papíry a povolení, ale neustále se s ní chlubil. Ukazoval ji kamarádům a ze srandy na ně mířil. Jednou ji také takhle ukazoval rodičům a mamka mu říkala ať neblbne, že se něco může stát. Ale on ji neustále přesvědčoval, že je naprosto neškodná. Druhý den na to zastřelil svoji přítelkyně, ne schválně samozřejmě, ale stejně přišel o svoji spřízněnou duši a šel do vězení za zabití. No, takže kdyby třeba den předtím zastřelil mojí mamku, dnes by tu nabyla a nebyla bych tu ani já a nepsala bych tenhle ,,ohromující" článek.
Takže já si myslím, že zbraně jsou ,,děsné". Vemte si jen války, kolik mrtvých měly na starosti zbraně? Především ty jaderné. Nebo další příklad :), už při objevení Ameriky, když evropané přivezli Indiánům zbraně, co to přineslo? Jen další nevinné oběti.

Život bez končetin

2. listopadu 2012 v 21:41 | Angeee |  Píšu

Nechce se mi psát o tom jak je hrozné žít bez končetin. To si snad každý z vás uvědomuje, ne? Chci psát o určitých osobnostech a o tom, jak se svým handikepem vyrovnali.

Prince Randian, Lidská housenka
Prince se narodil roku 1871 v jihoamerické Guyaně bez všech čtyř končetin. To co mu chybí na těle, vynahrazuje svými vědomostmi a nadšením pro učení nových věcí. Naučí se plynně mluvit hindsky, anglicky, francouzsky a německy. Ale najít si práci je pro něj velice těžké, spíše nemožné. Později se o něm doslechne Phineas Taylor Barnum a přiveze ho do USA, aby pracoval v cirkusu. Vystupoval například s tím, že si sám zabalil cigaretu a pak ji vykouřil, maluje obrazy na přání, píše diktát nebo se dokonce i holí! S svou manželkou splodí čtyři děti. Zbytek života žije se svou rodinou v New Jersey, prince umírá v 63 letech, jeho umělecká kariéra trvala celých 45 let.

Hirotada Ototake, ten kdo napsal knižní bestseller
Narodil se roku 1976 a postrádel stejně jako Prince nohy i ruce. Hirotada se narodil se syndromem tetra-amelia, který způsobuje, že mu po končetinách zbyly jen náznaky. Nastoupil do obyčejné školy, kde dělal stejné věci jako zdravé děti. Ve svých dvacetidvou letech napsal knihu o svém životě: Nikdo není dokonalý (1998). V Japonsku se stane jednou z nejprodávanějších knih. V roce 2007 nastoupil jako učitel na základní školu v Tokiu, kde vysvětluje morální zásady handikepovaných lidí a pomáhá dětem pochopit jejich životy.

Nick Vujicic, úspěšný řečník a kazatel
Nick se narodil v australském Melbourne v roce 1982, také se syndromem tetra-amelia. Nemá nohy, pouze chodidla, z nichž na jednom má dva prsty. Jde na obyčejnou školu a rodiče ho neustále podporují, ale děti jsou na něj kruté. Nick se opakovaně pokusí o sebevraždu, poprvé v osmi, poté v deseti letech. Nakonec si ale život nevezme a uvědomí si, že není jediným, kdo tímto problémem trpí. Naučí se být soběstačný. Dokonce se naučí používat počítač. V sedmnácti letech založí neziskovou organizaci: Život bez končetin. Poté napíše knihu, natočí krátké filmy a nahraje motivační cédéčka. Zkrátka se snaží pomáhat stejně postiženým lidem. Dnes žije v Kalifornii a je žádanou celebritou.